Boty, klíče, lockdown

Terénní pečovatelka potřebuje především dobré boty. 

Denně taky ušlape 10 kiláků, v dešti, sněhu, mrazu, vedru. Boty musí být pohodlné. A musí dost vydržet. 

Taky se mi jednou stalo, že mi u pohodlných pantoflí upadla podrážka. Boty jsem zahodila do prvního koše, bosa došla k nejbližšímu Vietnamci a koupila si cvičky. 

K těm botám potřebuje velkou kabelu. Do té kabely se musí vejít hodně věcí. Hygienické rukavice, návleky na boty, svačina, pití, výkazy pro klienty. A pak ty další věci, co ženský většinou v kabelce nosí, takže kdeco. K tomu se vám tam po čase začnou hromadit různé obaly od různých věcí. Potom u sebe nosíte velké množství klíčů, které nesmíte ztratit, protože někteří vám prostě už nejsou schopni otevřít. Jednou jsem takhle lovila v kabelce klíče a vytáhla jsem dokonce i plenu. 

Velkým nepřítelem je počasí. Takové riziko deště znamená, že do kabely přibude další zátěž v podobě deštníku, pokud nechcete u klienta vypadat jako vodník nebo začít službu tím, že v koupelně ždímete oblečení a snažíte se trošku usušit, což se mi taky jednou stalo. Když jsem si chtěla sednout, seděla jsem na igelitové tašce. 

Když je zima a vláda vám naplánuje lockdown v podobě zavřených restaurací, pro změnu se může stát, že půl hodiny trčíte pod stříškou u restaurace a snažíte se nepřimrznout, protože ke klientovi dřív přijít nemůžete. Když mě tehdy viděl, zapnul chudák i elektrickou troubu a otevřel ji, abych rozmrzla. 

Tlačit vozík s klientem do mírného kopečka ve 30 stupních vám sice prima posílí svaly, ale jste zralý na sprchu. 

Takže terénní pečovatelka prostě má schopnost zvládnout cokoli. 

Nádech, výdech,

 hlavně se z toho nepo ... 

To opravdu nesmíte. Stačí, že jsou jiný. Tak to prostě je. Je to lidské a nic lidského nám nesmí být cizí. Po čase vám nos prostě otupí a neřešíte maličkosti. Protože, když nejde o život, jde o ho..., jak se říkalo u nás doma. A tady tomu tak bývá doslova. 

Fekální historky jsou ostatně ty nejoblíbenější a fakt otrlá pečovatelka se pozná podle toho, že je barvitě líčí zatímco do sebe v rychlosti souká něco k jídlu. Občas se vám stane, že s nějakou výživnou příhodou vylezete na abiturientském srazu, u vína s kamarádkami, co se živí něčím jiným, na rodinném obědě. Jednoduše vám to nedojde. Exkrementy se stanou součástí vašich dnů a berete je stejně samozřejmě jako čištění zubů. 

Jednou jsem dorazila dát klientovi oběd. Při vstupu do bytu mě přivítala voda valící se z koupelny. Klientovi špatně těsnily dveře do sprchového koutu, takže jsme před ně dávali staré prostěradlo a ještě hlídkovali s mopem. Jenže tentokrát se klient rozhodl osprchovat sám. 

Jak jsem tak hleděla na tu potopu, vyjel na elektrickém vozíku nahý z koupelny, podíval se na mě a povídá: "Já jsem se pos..."

No, jeho snaha se umýt ovšem nevyšla. Od exkrementů bylo všechno - záchod, sprchový kout, umyvadlo, žínky, ručníky, elektrický vozík .... a stále i klient. Ve vodě na zemi se válela použitá plena, kterou musí každá pečovatelka nazývat inkontinenční pomůcka (o co jednodušší by bylo do výkazu napsat "výměna pleny"). A já měla 30 minut, původně určených na výměnu inkontinenční pomůcky a přípravy a podání jídla. Rychlejší z nás zvládly ještě pověsit prádlo a něco trochu poklidit. 

Stála jsem ve dveřích a přemýšlela, odkud začnu. 

"Promiň!" ozvalo se za mnou. 

No, stihla jsem to a celé odpoledne si chtěla vsadit Sportku, protože jak známo, tohle nosí peníze. Jenže jsem tu Sportku nevsadila, takže jsem další den šla zase řešit ty exkrementy :-).  

Kdokoli nemůže dělat cokoli