Terénní pečovatelka potřebuje především dobré boty.
Denně taky ušlape 10 kiláků, v dešti, sněhu, mrazu, vedru. Boty musí být pohodlné. A musí dost vydržet.
Taky se mi jednou stalo, že mi u pohodlných pantoflí upadla podrážka. Boty jsem zahodila do prvního koše, bosa došla k nejbližšímu Vietnamci a koupila si cvičky.
K těm botám potřebuje velkou kabelu. Do té kabely se musí vejít hodně věcí. Hygienické rukavice, návleky na boty, svačina, pití, výkazy pro klienty. A pak ty další věci, co ženský většinou v kabelce nosí, takže kdeco. K tomu se vám tam po čase začnou hromadit různé obaly od různých věcí. Potom u sebe nosíte velké množství klíčů, které nesmíte ztratit, protože někteří vám prostě už nejsou schopni otevřít. Jednou jsem takhle lovila v kabelce klíče a vytáhla jsem dokonce i plenu.
Velkým nepřítelem je počasí. Takové riziko deště znamená, že do kabely přibude další zátěž v podobě deštníku, pokud nechcete u klienta vypadat jako vodník nebo začít službu tím, že v koupelně ždímete oblečení a snažíte se trošku usušit, což se mi taky jednou stalo. Když jsem si chtěla sednout, seděla jsem na igelitové tašce.
Když je zima a vláda vám naplánuje lockdown v podobě zavřených restaurací, pro změnu se může stát, že půl hodiny trčíte pod stříškou u restaurace a snažíte se nepřimrznout, protože ke klientovi dřív přijít nemůžete. Když mě tehdy viděl, zapnul chudák i elektrickou troubu a otevřel ji, abych rozmrzla.
Tlačit vozík s klientem do mírného kopečka ve 30 stupních vám sice prima posílí svaly, ale jste zralý na sprchu.
Takže terénní pečovatelka prostě má schopnost zvládnout cokoli.
